Arigató gozaimasu
26.9.2006
Považuji za čest, že má ruka, která se téměř dvacet let učila zacházet s japonským mečem, dostala příležitost psát tyto řádky. Moje mysl teď není koncentrována na soupeře, nýbrž otevírá před vámi esenci toho, co do ní bylo každým setkáním, poznáváním jiné kultury, úderem šinaje vkládáno.
Vraťme se na rozhraní let 1984–85.
Stojím před japonským velvyslanectvím. Hlavu mám plnou smíšených pocitů. Moje ruka se zvedá a palec nejistě stiskne tlačítko zvonku ...
Nastává nekonečná chvíle ticha, ozývá se bzučák, já otvírám dveře a nejistě vstupuji do neznáma. Ano, strašně rád bych vyjádřil hluboké ticho, ale jak? Snad jako klid před bouří, nehybnou vodní hladinu, výsledek tlesknutí jednou rukou, úžas nad vycházejícím sluncem, či atmosféru v zenové zahradě. Tímto tichem bych rád projevil hlubokou úctu svému učiteli, panu Tóru Giga.
Na setkání s tímto mužem, jsem si musel počkat do 5. června 1986.
Tehdy, když jsem se vnutil do šatny japonských učitelů, kteří právě dokončili první veřejnou ukázku kendó a iaidó v tehdejším ČSSR, jsem zaregistroval sympatického japonského čtyřicátníka, doprovázejícího mistry meče. To jsem však ještě netušil, jak hluboce vstoupí do života mého i nás všech.
Je 9.října 1986.
Vínové Audi přiváží našeho prvního učitele, pana Tóru Giga spolu s jeho paní Sumiko. Za pár okamžiků začíná historický okamžik. První oficiální trénink kendó.
Po deseti minutách však nečekaně končí ….
Náš učitel si přetrhává achilovku ….
Naše naděje se v tu chvíli začínají rozplývat.
Nevzdali jsme to však a pan Giga také ne.
Díky pochopení ze strany japonského velvyslanectví, které svému pracovníkovi umožnilo pokračovat i přesto, že začátek byl jiný, než si všichni přáli, se pan Giga vrací a naplno nám otvírá dveře do světa kendó. Do světa poznávání jiné kultury, ale i sebe sama.
Dodnes se v dójó klaníme jeho věčnému poselství, zanechanému nám v podobě znaků připomínajících vlastnosti, které by měl mít na paměti každý kendista, a to nejen v dojo.
Jsou to: seishin (silný duch), nintai (trpělivost), reisetsu (úcta, zdvořilost).
Pan Tóru Giga již bohužel není mezi námi. Se zdrcující zprávou o jeho náhlém úmrtí jsem se dlouho nemohl vyrovnat. Obdržel jsem ji totiž spolu s jeho přáním k mým narozeninám, které mi můj první učitel a vzácný člověk, posílal z dovolené na Havaji.
Pravda však byla krutá a já měl v ten okamžik pocit, že opustila svět i část mého já.
Od této chvíle jsem si mnohem hlouběji začal uvědomovat význam slova pomíjivost a začal si klást mnoho otázek, které mne nikdy předtím nenapadaly. Kupříkladu.
Kdo je vlastně můj sensei?
Za uplynulých dvacet let jsem měl možnost poznat názory a praktikovat pod vedením mnoha a mnoha japonských učitelů. Pan Tóru Giga mi otevřel cestu k panu Akira Kubo, který mě poprvé pozval do Japonska.
Díky němu jsem poznal pana Yasumichi Ogino sensei a vzniklo hluboké přátelství.
Mnoho učitelů mi věnovalo svůj čas a poskytlo své tělo k úderům, jejichž prostřednictvím jsem se měl něčemu naučit a …. předat dál.
Vše by však zřejmě bylo jinak, kdyby se v roce 1986 pan Tóru Giga rozhodl jinak.
A tak díky jeho kladnému rozhodnutí již navždy zůstane zachováno to, čemu pomohl ke zrodu. Mnoho lidí se díky němu bude poznávat a obohacovat jeden druhého. Každé zkřížení mečů bude navázáním přátelství, každý zásah šinajem příležitostí ke zdokonalení sama sebe, i soupeře. Každá beseda o kendó umožní těm, kteří nikdy nedrželi ani nebudou držet meč v ruce, pochopit více z kultury Japonska. Podívat se na svět prizmatem bojových umění pomůže možná odstranit různé předsudky, strachy, iluze i deziluze.
S odstupem času si uvědomuji, kolikrát jsem díky kendó, ale ve své podstatě díky panu Tóru Giga, vyřkl slovo děkuji - arigató gozaimasu.
Před očima mi běží poslední sekvence filmu, který se v mé mysli natáčel více než dvacet let. Vidím tváře svých učitelů, vidím děti, studenty, japonské policisty i muže starší sedmdesáti let. Jejich tváře jsou skryty za ocelovou „mříží“ kendistické přilbice. Jejich srdce však jasně hovoří prostřednictvím bambusového meče.
Znovu a znovu pomyslně snímám tuto přilbici z hlavy a hluboce se klaním každému, kdo zkřížil svůj meč s mým. Znovu a znovu se dívám do tváří zalitých potem a říkám slova, která jsou součástí cesty kendó.
Děkuji - arigató gozaimasu.
A tak bych právě tímto slovem rád uzavřel svoji vzpomínku na svého učitele, pana Tóru Giga, který mě i nám všem z České republiky, otevřel cestu k poznání po které jdeme už dvacet let.
Až s jeho odchodem jsem si však osobně uvědomil, že mi po celou dlouhou dobu byl příkladem, aniž jsme spolu mohli zkřížit meč. Ukazoval mi jak žít. Naplnil tak svým životem a činy slova, která zazněla z úst sensei M. Sonoda po ukázce v červnu 1986 - „kendó je život, tak jak vyzrává člověk, vyzrává i jeho kendó.“
Na závěr každého filmu se objeví slovo „Konec – The end.“
Já se rozhodl použít slovo DĚKUJI – ARIGATÓ GOZAIMASU
Děkuji panu Tóru Giga a jeho manželce Sumiko Giga.
Děkuji všem, kteří se mnou zkřížili meč, ale i těm, kteří mě poslouchali na přednáškách.
Děkuji všem, kteří pomohli, či se snažili pomoci českému kendó, avšak o jejich pomoci se nikdo nedozvěděl.
DĚKUJI – DÓMO ARIGATÓ GOZAIMASHITA.
Vladimír Hotovec
Bývalý president, bývalého Česko moravského sdružení kendó