Dej druhému šanci

30.6.2008

Výrok pana Ide Katsuhiko

Vážení příznivci kendó, iaidó, džódó, ale i vy, kteří jste k nám zavítali jen tak náhodou.
Dne 11.6.2008 se na mě obrátil můj žák, Petr Březina nejprve s dotazem a následně s informací. „Slyšel jsem, že jste měl možnost v Japonsku cvičit u Ide Katsuhiho sensei?“
Ano! Bylo to v květnu, roku 1995.
„Dozvěděl jsem se, že sensei Ide tragicky zahynul,“ sdělil mi Petr.
Více jsem se dočetl na http://jeffsbudoblog.blogspot.com/2005/09/ide-katsuhiko-sensei.html
a dnes (24.6.08) přišla i česká verze http://jeff.blog.cz/

Chtěl bych nejprve poděkovat tomu, kdo věnoval svůj čas a energii překladu a zároveň se pokusím přiblížit vám, kdo sensei Ide Katsuhiko byl.

Osud mi přál, protože byla přítomna Stáňa Šrámková (tlumočila) a fotografka Světlana.
Již od prvního okamžiku kdy jsem učitele spatřil, na mne dýchl klid a pocit přátelské atmosféry.
Nejprve nás čekal výlet na ostrov Miyajima a poté přišlo na řadu džódó.
Předvedli jsme se Stáňou několik kata a sensei (tehdy byl držitelem 6.danu džódo) nás začal opravovat. Avšak jen krátce. Zeptal se totiž, kdo je Stániným učitelem. Když se dověděl, že se jedná o pana Matsumuru (8.dan a velmi významný učitel), sensei Ide nás sice upozornil na „drobné“ nedostatky, avšak zároveň nám doporučil, řídit se radami učitele s vyšším stupněm.
To byla ukázka úcty a respektu.
Pak přišlo na řadu iaidó.
„Zacvičte Seitei iai,“ vyzval mě sensei a pohodlně usedl do pozice seiza.
Jakoby mimoděk, přitom velice pozorně, sledoval každý můj pohyb. A nejen pohyb.
Cítil jsem tlukot svého srdce a měl pocit, že ho slyší i ostatní. Snažil jsem se udržet vnitřní klid, ale šlo to těžce.
„Jsi tu sám, jen ty a meč. Buď sám sebou! Nemysli na učitele, techniku, na nic! Vypni mysl! Nemysli a nech své tělo dělat, co pochopilo!“ mluvil ke mně můj vnitřní hlas.
Mé oči upřeně, ale klidně sledují každý pohyb neviditelného protivníka. Ruce se blíží k rukojeti meče. Teď!!!
Chladná čepel meče prolétne vzduchem a se zasvištění prořízne hrobové ticho. První protivník zemřel. Pak druhý, třetí, desátý. Klidně a soustředěně zasouvám meč.
Dal jsem do toho všechno.
Nastává krátká, leč pro mne nekonečná chvíle ticha. Čekám hodnocení.
Nejprve přišla chvála a samá pozitiva, ale já věděl, že přijde i „kritika“.
„Vnější formu iaidó jste pochopil,“ řekl sensei, „teď se budete učit jak přijít, jak usednout do pozice seiza, jak vstát a opustit bojiště.
Musíte ukázat sílu své osobnosti a …musíte ukázat, že soupeři dáte šanci.
Jen slaboch, člověk nejistý sám sebou zbrkle sahá po meči a dělá unáhlená rozhodnutí. Ta kdysi, v době samurajů, mohla znamenat zbytečnou smrt.“
Tak a je to.

Sensei Ide mě postavil na samý počátek nové cesty. Té vnitřní. Dlouho do noci jsme diskutovali a já měl i poté co jsem ulehl o čem přemýšlet.
Další, velice důležitá část poznání, mě však čekala druhý den.
Sensei Ide nás vzal do Muzea atomové pumy a Mírového parku.
Byl to záměr, či náhoda? Chtěl nám tímto pozváním sensei Ide něco říci, naznačit? Byla to další fáze výuky iaidó?
Z mého podvědomí se začala vynořovat včerejší učitelova slova: „Dejte druhému šanci.“ Náhle mi na tomto místě zněla zcela jinak.
A jak je tomu dnes?
Dokážeme ještě dát šanci?

Vladimír Hotovec