Kouzlo kendó

Toto je přepis prezentace Makita senseie, která se konala na devatenáctém Nippon Budokan mezinárodním semináři pro kulturu Budo v březnu 2007.

--------------------------------

Chtěl bych se ohlédnout zpět do minulosti a zavzpomínat, co pro mě kendo znamená a co je na něm nejkrásnější.
Bylo období, kdy jsem každou volnou minutu trávil na kendo, období, kdy jsem dělal pauzy, a období, kdy jsem chtěl trénovat, ale nemohl jsem. Miluji kendo a nikdy mě nenapadlo, že bych se ho mohl vzdát. Říká se, že “vytrvalost buduje sílu”. Myslím, že to je pravda a jsem rád, že jsem vytrval. Jsem velmi vděčný za to, co jsem se díky kendo naučil.

Pokud mi dobře slouží paměť, začal jsem s kendo v průběhu letních prázdnin čtvrtého roku na základní škole. Nenáviděl jsem studium a měl v hlavě jenom lumpárny, takže jsem v okolí nebyl moc oblíbený. Jednoho dne mě matka, spolu s několika kamarády, vzala do nedalekého parku a ukázala nám šinaj. Řekla „učitel přijde zítra a bude vás učit kendo – trénujte tvrdě!” Můj kendo život začal díky mojí matce, která věřila, že kendo ze mě může udělat lepšího člověka.

Učitelé kendo byli místní obchodníci. Moje matka na nás vždy dohlížela, takže jsme se nemohli ulejvat. Postupně počet dětí praktikujících kendo vzrostl natolik, že jsme ve městě mohli založit malé dojo. V té době bylo kendo velmi populární. Velmi rychle vznikala další dojo. Měli jsme tak možnost trénovat na různých místech. V průběhu celého roku jsme se účastnili řady turnajů. Moje matka milovala vítězství víc, než kdokoliv jiný. Skončit druhý nebo poslední pro ni bylo jedno a totéž. Vždy, když jsem vyhrál, byla velmi potěšená a zahrnula mě chválou. Myslím, že jsem trénoval tak tvrdě proto, že jsem si vždy představoval reakci mé matky.

Matka naléhala, abych trénoval na škole PL Gakuen, kde byl výcvik kendo perfektní. Základy – kirikaeshi, kakari-geiko, oikomi a ji-geiko se cvičily s plným nasazením a vysoká úroveň technik totálně srazila moji sebedůvěru. Přísnost a různé formy tréninku mi byly velice blízké a já cítil, že poprvé vidím skutečné kendo. Dokonce i má tvrdohlavá matka se zdála být nervózní. Právě tehdy jsem se rozhodl začít trénovat opravdu tvrdě a jít na školu PL Gakuen. To přineslo dramatickou změnu v mém vnímaní kendo. Nemohl jsem se dočkat, až škola začne a já zjistím, jak na tom jsem. V té době byl slogan školy „dobyj Japonsko”. Trénovali jsme od rána do večera a já postupně začal víc než kdokoliv jiný hýčkat sen, že vyhraji národní školský pohár známý jako “Inter –High”.

V létě třetího roku na druhém stupni základní školy jsem se dostal přes kvalifikaci poháru Inter high jak v kategorii týmů, tak jednotlivců. To byl odrazový můstek na cestě k uskutečnění mého snu.

Jednou jsem v televizi sledoval pořad, ve kterém vystupoval Tsumuraya Kokichi, který získal bronzovou medaili v maratónu na Olympiádě 1964. Na otázku „jak můžete běhat tak dobře, dokonce když prší” odpověděl: „maratóny se konají za každého počasí”. To mi vnuklo myšlenku „jak bych asi soutěžil, kdybych vůbec nezamhouřil oka”.

Vysněný Inter high se konal v prefektuře Iwate. V regionu Tohoku, kde se prefektura Iwate nachází, jsou léta extrémně teplá a já slyšel, že je obtížné spát. Rozhodl jsem se proto začít chodit na ranní tréninky, které začínaly po páté ráno a to beze spánku. První čtyři nebo pět dnů jsem byl letargický a nemohl se pohybovat tak, jak bych chtěl. Nicméně po jednom týdnu se tělo postupně přizpůsobilo nedostatku spánku a po deseti dnech jsem byl schopen fungovat jako normálně.

Konečně nadešel můj vysněný den. Léto v Tohoku bylo mnohem teplejší a vlhčí, než jsem očekával. Nedařilo se mi zamhouřit oka. Ten den můj tým vypadl a zůstal pouze můj zápas mezi jednotlivci. Po dvou nebo třech dnech s nedostatkem spánku většina soutěžících nebyla schopna předvést svůj plný potenciál. Díky inspiraci, kterou jsem získal od Tsumuraya, jsem byl schopen realizovat svůj sen v prvotřídním podání.

Na univerzitě jsem trpěl něčím, čemu se dnes říká syndrom vyhoření. Začal jsem cítit, že mě ostatní předhánějí bez ohledu na to, jak moc cvičím nebo soutěžím. Na jaře čtvrtého roku mi společnost Nippon Unso dala výbornou nabídku. Byl jsem přesvědčený, že bych mohl pokračovat s kendo a vybral jsem si vstup do korporátního světa. Společnost měla pro kendo pochopení. Mohl jsem trénovat ve svém vlastním dojo třikrát týdně. Po dvanácti letech, co jsem vstoupil do společnosti, jsem čtyřikrát získal zlato a dvakrát bronz na poháru All Japan Company Kendo Tournament. Moje výkony nezůstaly bez povšimnutí a v roce 1982 jsem byl vybrán mezi dvanáct reprezentantů pro pátý světový šampionát konaný v Sao Paolo v Brazílii. Byl jsem velmi šťastný, když jsem vyhrál kategorii jednotlivců. Byl to snad osud, že mě při zpáteční cestě potkal na letišti zakladatel Mezinárodní budo university v Katsuře, pan Matsumae Shigeyoshi, a požádal mě, abych učil na této univerzitě. Byl jsem nesmírně potěšený.

Do Katsury jsem přišel v osmdesátém čtvrtém, když univerzita otvírala, jako jeden z instruktorů. Vždy jsem byl zaměřený na soutěžení a měl jeden hlavní zájem – mé vlastní kendo. Mezinárodní budo universita je škola, jejímž cílem je vychovávat instruktory, takže jsem si musel být jistý, že se moji studenti učí správné techniky, aby se mohli instruktory stát. V souladu s tím má největší starost byla, zda jsem schopen své studenty učit správně „instruktorské” kendo.
Dokonce i teď, abych zmírnil své obavy, žádám spoustu učitelů o radu a trénuji s cílem učit správné a krásné kendo. Pracoval jsem na univerzitě dvacet tři let a učil téměř dva tisíce studentů. Mnozí z nich, jak z Japonska, tak ostatních zemí, si velice dobře počínali na světovém šampionátu. Měl jsem ten nejhlubší respekt k úspěchům, kterých díky svému úsilí dosáhli.

Mám tři děti. Můj starší syn je učitel v prefektuře Saitama. Mladší syn je policejní úředník v prefektuře Chiba a minulý rok soutěžil podruhé na národním šampionátu. Moje dcera, nejmladší, vstoupí tento rok na oddělení Tokijské metropolitní policie. Ani jednoho z nich jsem do cvičení kendo nenutil. Všichni začali sami od sebe. Zasvěcení do tajů kendo získali na škole bojových umění Nippon budokan training center.

V mé domácnosti se stalo zvykem pořádat novoroční tréninkové setkání s mými třemi dospělými dětmi. My čtyři tvoříme oddíl a moje manželka má na starosti kameru. Po tréninku, přibližně ve dvě hodiny odpoledne Nového roku jíme toshikoshi-soba (tradiční novoroční nudle). Žena se ptá „jaký byl dneska trénink?” To je signál pro zahájení hanseikai – posezení, jejímž cílem je vzájemná reflexe a zpětná vazba ohledně výkonu. Začíná to tím, zda se nám podařilo zasáhnout našeho protivníka a vrcholí prohlášením „táta byl nejlepší”. To je způsob, jakým rok v mé domácnosti vyústí do hladkého začátku roku následujícího. Pro mě je kendo nejpůvabnější ve chvílích, kdy jsem obklopen svými studenty a když mohu trénovat se svojí rodinou.

Kendo world 3.4.2007

Zdroj: www.kendo-world.com