NOMA DOJO

10.4.2007

Vážení příznivci kendó, iaidó, ale i vy ostatní. Myslím, že tento můj příspěvek není určen pouze nám, kteří máme „nejblíže“ k místu, které chci zmínit.
Jedná se o velice specifický objekt. O jakousi „svatyni“ kendó. Hovořím o Noma dojo.

Na webu pražského oddílu kendó - Sandómon, jsem zaregistroval velice překvapující zprávu, týkající se záměru zbourat tuto originální stavbu. Je do jisté míry unikátní jak po stránce stavební, avšak hlavní podstata její unikátnosti tkví ještě někde jinde. Proto jsem se rád připojil k těm, kteří svými podpisy i názory vyjádřili zcela jasný postoj k záměru těch, pro které toto místo ztratilo význam.

Na rozdíl od většiny našich příznivců kendó, kteří podepsali petici pro záchranu Noma dojo, jsem měl možnost toto místo několikrát navštívit a pocítit jeho sílu, ducha i energii. Poprvé to bylo v roce 1990. Své zážitky jsem se po návratu z Japonska snažil předat na stránkách, dnes již zaniklého časopisu BUDÓ. Podruhé se mi příležitost naskytla o pět let později.

Dnes mohu s klidným svědomím říci, že je úplně jedno, kolikrát vstoupíte do tohoto prostoru. Stačí, když v Noma dojo praktikujete kendó jednou. Od té chvíle máte pocit, jako byste tento prostor nikdy neopustili. Měl jsem možnost praktikovat kendó na mnoha místech, v různých dojo, avšak Noma dojo se nedá s žádným z nich srovnat.
Již samotná „vstupní procedura“ kterou jsme museli v roce 1990 podstoupit, než nám bylo umožněno, aby se naše bosé nohy dotkly unikátní podlahy této „svatyně,“ byla předzvěstí toho, co mělo přijít. Od prvního okamžiku jsem cítil, že jsem se ocitl někde zcela jinde. Měl jsem tehdy pocit, jako když se ocitám v dávné historii a významný daimjó mi uděluje svolení k tomu, aby mi pak jeho šermíři ukázali další tvář japonského šermu, kterou jsem do té doby neznal. Naše tehdejší „kendó výprava“ vstupovala do dojo jako první. Všude bylo ticho - jako ve skutečné svatyni.
Zvláštní vůně starého, zašlého, jakoby potem nasáklého dřeva umocňovala sílu prvního dojmu. Mít tu schopnost, zajisté by v přítmí dojo bylo možno „spatřit“ tajemné stíny dávný bojovníků. To zvláštní ticho, vůně či zápach, přítmí, u stropu zavěšené zbroje těch, kteří dle vrstvy prachu je pokrývající, již zřejmě dlouho nebyli mezi námi … to vše dávalo tušit, co v těchto prostorách prožijeme.
A prožili.

Nikdo nás nic neučil, nikdo nic nevysvětloval. Přesto jsem měl pocit, že do mě vstupuje mnohem více „informací“ než kdekoli jinde. Rád bych onu atmosféru popsal mnohem podrobněji, ale není to možné. Atmosféru v Noma dojo musíte prožít sami. Nikdo vám nikdy slovy nebude schopen popsat, co tento prostor nabízí a dává.
Proto pro mne bylo téměř šokující číst, že se někdo, Japonci sami, rozhodli toto místo obětovat ve prospěch zcela jiných než tradičních, kulturních záměrů.

Je potěšující, že se našlo tolik příznivců kendó z celého světa, kteří se přimlouvají o záchranu Noma dojo. Na straně druhé je smutným poznáním, jak málo bylo mezi těmito příznivci Japonců. Možná se podepisují někde jinde, možná volí jiné formy boje o záchranu.

Co dodat závěrem?
Doporučuji vřele všem, kteří budou mít tu příležitost, aby Noma dojo navštívili. Těm, kterým se to nepodaří však zůstane možnost, nalézt ono „Noma dojo“ v kultuře naší ...
... snad není třeba říkat více.

Vladimír Hotovec