Reprezentační příprava
29.3.2006
Kolik toho musíme nacvičit, abychom byli připraveni reprezentovat ...
Je s podivem, že teprve před několika dny mě zaujal jeden názor. Dost možná byla v danou chvíli vyřčená slova projevem nadšení, než kritikou. Leč „udeřila“ mě silně. Zprvu přiznám trochu emotivně, ale v zápětí mě přiměla zamyslit se. A tak vznikl tento příspěvek. Abych však nastínil o co šlo.
V diskusi na téma přípravy reprezentace zazněl i názor, že se konečně podařilo zajistit kvalitního učitele(7.dan), a příprava tudíž bude „zcela jiná“ než ty, které se odehrály v letech předchozích.
Trochu si zavzpomínám. Bylo to pár týdnů před odjezdem na ME kendó v Turku (Finsko). Jako vždy, těžko jsme sestavovali tým. Inu, bylo nás málo. Tehdy za mnou přišel J. Ziegelheim. Řekl, že se moc omlouvá, ale na ME nemůže jet, protože málo trénoval. Co jsem mohl říci na tento odpovědný přístup. Věděl jsem dobře jaký je Jindra dříč a bojovník. A tak jsem situaci řešil následovně. Zeptal jsem se Jindry, zda byl na všech trénincích našeho oddílu (stejně jako já). Odpověděl – ano. Zeptal jsem se proto, zda si myslí, že měl za daných podmínek možnost trénovat více (věděl jsem že Jindra běhá, jezdí na kole, piluje kondici). Odpověď zněla ne. Takže jsi udělal v dané situaci maximum, řekl jsem. Ano, byla odpověď.
Jindra i já jsme byli na stejném počtu tréninků. Ani jeden z nás žádný nevypustil. Rozdíl byl ten, že já se v průběhu výcviku musel věnovat druhým, zatímco on měl možnost soustředit se na sebe.
Závěr byl následující:
Řekl jsem mu - takže pojedeš na ME a v každém zápase uděláš vše, co bude ve tvých silách. Kdybys měl při zápase vypustit duši. Pokud to dokážeš a přesto nezvítězíš, nemusíš si dělat výčitky. Dokážeš-li to, bude to důležité vítězství pro tebe. Ty další přijdou časem. Jindra jel a dokázal to.
V současné době se našim kendistům naskýtají zcela jiné možnosti. Přijede sensei Potrafki. To bude konečně ten správný trénink. Ano, chápu to nadšení. Vzpomínám na energii, která se ve mně probudila se vstupem pana Giga do suchdolské tělocvičny. Jen sama jeho přítomnost ve mně otevírala nějaké neznámé kanály, kterými do mě proudilo tolik nového. Když pak časem začali přijíždět učitelé s vysokými technickými stupni, byl jsem samozřejmě velice potěšen, avšak nikdy mi nepřišlo to, co mě učil pan Giga méně hodnotné. Uvědomoval jsem si, že bez toho, co mě učil on, bych nebyl chopen dojít k tomu, co mě učili další učitelé. V průběhu mnoha let jsem byl stále překvapován skutečností, jak důležité je opakovat ty nejzákladnější pohyby. Zejména úder na men. Když jsem neuspěl po téměř dvaceti letech u zkoušky na 4.dan, upozornil mě japonský učitel na důležitost cvičení těch nejzákladnějších technik. Zejména úderu na men.
Došel jsem tudíž k závěru, že tím nejdůležitějším je, dát do každého tréninku, do každého úderu, techniky, úplně všechno. Musím se stát sám sobě přísným učitelem. Každý trénink s tím kdo mě učí, je tím stupínkem, který mi umožňuje stoupat výš.
Sensei může opravit moje chyby, avšak nemůže vdechnout víc bojovnosti do mého srdce, než tam každý z nás má. To však neobjevíme na jednom či více seminářích. Své srdce vítěze poznáváme a probouzíme i s těmi slabšími. Každý trénink.