Sensei vzpomíná...
23.8.2006
S blížícím se termínem prvního tréninku kendó, který se uskutečnil 9.10.1986 se mi občas myšlenky vrací do historie. Tentokrát je tam vrátila následující emailová diskuse.
„Cituji.“
Názor:
Btw už jste někdo přisel na to, proč vždycky Češi září akorát v kategorii 1.dan a níže??? To je úděsná depka, že jsou u nás k něčemu (myslím při závodech) jenom začátečnici, i když zaplať panbu za ně...
Reakce:
mám par tipů:
- nepřítomnost jap. učitele/u pro vyšší stupně (2.dan a výš)
- úroveň stupňů v ČR neodpovídá světové úrovni (1.kyu=1/2.dan)
- průměrná věková hranice dan stupňů je příliš vysoká (..práce, rodina, ztráta rychlosti)
Tato diskuse mě přiměla k zamyšlení nad tím co jsem v uplynulém období udělal, nebo udělat mohl. Hlavně se mi však vybavili někteří z těch, kteří po určitou dobu patřili k mým žákům. Myslím, že všichni v daném čase udělali a odevzdali maximum a společně jsme tak pousuvali úroveň našeho kendó a iaidó dál a výš. Rád bych je proto krátce zmínil a za sebe jim s blížícím se výročím poděkoval.
Jan Motl
Byli jsme jeden druhému žákem i učitelem. Nezapomenu, jak jsme společně chodili konzultovat své poznatky za panem Giga na japonské velvyslanectví. Honza byl bojovník tělem i duší, avšak kendó se pro něj ukázalo příliš svazující.
Radko Novák
Kdyby se pořádala soutěž o nejlepšího učitele, Radko by vyhrál. Jeho přístup jsem obdivoval.
Při účasti na soutěžích jsem si přál, aby v sobě probudil tygra. Jeho duše však byla trochu jiná. Ostatně jako každého z nás. Možná měl někdy pocit, že ho brzdím v rozvoji, ale jsem přesvědčen, že čas přinesl to správné poznání.
Petr Pauer
Ti, kteří ho poznali jistě pochopí co myslím slovy smrtící kote a ďábelská rozcvička. Petr měl svůj „taneční“ styl, při kterém dokázal své tělo rozvlnit až záhadným způsobem. Jeho hlava jen zřídka zůstával v klidu. Dravost mu rozhodně nechyběla, zejména při keiko s Čendou Golegovem.
Vojtěch Štrejn
Jestli bude někdy v českém kendó existovat člověk, který si prožil to co Vojta a přesto zůstal věrný jak kendó tak iaidó, neopustil místo lídra týmu, učitele, závodníka i organizátora, pak se před ním hluboce skloním. Ne v zahraničí a stále jen přijímat, nýbrž zde a stále jen dávat. Tak by bylo možno nazvat Vojtovu Cestu kendó a iaidó.
Radek Lanc
Uvědomuji si, že jsem nikdy nepoznal jeho duši. Poznal jsem však jeho vůli a touhu po Japonsku. Cením si ho nejen jako žáka a učitele, který měl budó a japonskou kulturu v srdci.
To vše se promítlo do širokého spektra činností kterým věnoval svůj čas. Jako o jediném z těch které znám bych tvrdil, že jel do Japonska kvůli Japonsku.
Jindřich Ziegelheim
Po určitou dobu jsem měl pocit, že jsem pro Jindru víc než trenér či vzor. Jeho styl byl tehdy tak trochu padni kam padni a já na tom nedokázal moc změnit. Svoji vyzrálost prokázal nejen tím, že po mě dobrovolně převzal funkci předsedy organizace, zejména když byla v krizi. Vnímám ho jako současnou vůdčí a řídící osobnost ČFK, přestože nyní žije v Japonsku.
Jiří Vlasatý
U Jiřího musím obdivovat skutečnost, že dokázal udržet v činnosti oddíl, který čítá jen pár jedinců po řadu let. Připomíná mi to okamžiky, kdy jsme byli v Suchdole na tréninku třeba jen tři. Obdivuji, jak se Jiří dokázal v daných podmínkách vypracovat a rád vzpomínám na naše společné akce. V jeho kamae se zrcadlí mnohé.
René Skupý
Při vzpomínce na Reného se mi vybaví název jedné knihy. Cesta klidného bojovníka. Působil klidně, tiše až plaše. Když jsme však cvičili kendó, vystoupily na povrch i jiné vlastnosti. Rozhodnost, ráznost, bojovnost. Duší Reného bylo aikidó a Japonsko. Dokázal jít za tímto cílem a mě nezbývá než mu fandit.
Milan Stecker
Milan zasvětil svou Cestu japonskému meči a kvality tohoto fenoména v oblasti chladných zbraní se odráží i v Milanově povaze. Přirovnal bych ho k meči, který život dává. Zvolil si nelehkou cestu a nekličkuje ve svých názorech a postojích sem a tam.
Tomáš Kyncl
Stál vždy po mém boku připraven podat pomocnou ruku na poli učitele. Musím vyzvednout fakt, že Tomáš dosáhl v iaidó, nejvýše z mých žáků i v historii českého kendó a iaidó. To je však jen malá výseč jeho Cesty. Teď se rozhodl založit vlastní oddíl iaidó. Až dovede své žáky ke stejným metám, udělá další krok. Mám pocit, že teď se Tomáš nachází na rozcestí. Přeji mu, aby se vydal tím správným směrem.
Děkuji tímto výše zmíněným, ale nejen jim, za vše, co mi v jejich podobě bylo v každý okamžik našeho vzájemného setkání nabízeno. Bohužel jen část jsem si dokázal vzít.
Možná jste mezi řádky našli i odpověď na krátkou diskusi.
Ne? Tak ještě maličkost.
Kdysi jsme měli jet na jedno mistrovství Evropy. Tuším, že to bylo ve Finsku. Tehdy za mnou přišel Jindra Ziegelheim s omluvou. Řekl, že nemůže jet, protože málo trénoval. Tak jsem se zeptal. Myslíš, že já jsem trénoval víc? Když pojedeš a při zápase uděláš vše co je ve tvých silách, pak můžeš být klidný. Musíš však být připraven vypustit při zápase duši. Jindra jel. Slova pomohla, i nějaké to vítězství se urodilo.
A také o tom to kendó je. Alespoň tak ho vidím já.